Smuteční síně jsou nejzachovalejší skupinou budov z období reálného socialismu. Jednak proto, že stojí často v odlehlých obcích, za druhé bývají zátěží obecních rozpočtů a nezbývají prostředky na jejich provoz, rekonstrukce nebo demolice.
Ve velké většině si zachovaly až do dnešních dnů svůj původní vzhled. Některé z nich jsou používány jen několikrát do roka (Starý Jičín, Jablůnka), některé byly použity jen několikrát za celou svou existenci (Kunčice pod Ondřejníkem) a některé nebyly použity vůbec (Volyně, Vracov). Z celkového počtu asi tří set vybudovaných síní je dnes využívána přibližně polovina. Část není využívána vůbec a část staveb změnila způsob využití. Síň ve Volyni je využívána jako galerie, v Hnojníku jako autoservis, ve Slušovicích jako městské kulturní středisko.
Michala Buráně dlouhodobě fascinují vesnické stavby občanské vybavenosti z období normalizace. Pohledem současného zájmu o architekturu let 1948-1989 jsou právě smuteční síně unikátním celkem, vhodným k důkladnému pozorování a analýze. Jejich výstavba byla zdůvodněna ateizací pohřebnictví, nutností nahradit křesťanský obřad. Byly vypracovány případové studie podle velikosti spádových oblastí a počtu obyvatelstva. Masová výstavba pak začíná po roce 1970. Projekty ale obsahovaly velké množství chyb a nelogičností. Dnes trápí soukromé i obecní vlastníky špatné provedení staveb, zatékání vody i problémy s vytápěním.
Přesto jsou normalizační smuteční síně fascinujícím svědectvím své doby, schopnosti architektů a výtvarníků vypořádat se s komplikovaným zadáním, které se na jedné straně snažilo popírat křesťanskou ikonografii, na straně druhé se častokrát nevyhnulo klasickým sakrálním motivům.