Sklon k cyklónu: Hana Drštičková, Andrea Gabajová, Eva Rotreklová

Sklon k cyklónu. Co se skrývá za tímto slovním spojením? Je to jen nahodilé uspořádání slov, potažmo děl rozesetých po spletitých prostorách galerie či nápověda k tajence? Můžeme tato dvě slova ohýbat, hledat jejich synonyma, asociovat a dobrat se takových tvarů jako je sklon k cyklení/ sklon k chaosu. To by snad mohlo odkazovat na strategii recyklace v tvorbě autorek, nebo k uspořádání děl, která jsou v prostoru rozmístěna bez respektu vůči autorským celkům a záměrům. Když půjdeme dál, můžeme „sklon k něčemu“ brát jako výchozí postavení, přístup k něčemu konkrétnímu, v tomto případě přírodnímu jevu. A tímto způsobem bychom mohli pokračovat. Celá úvodní hra se čtenářem by měla osvětlit způsob, jakým může divák výstavu Sklon cyklónu číst. 

Pokud by divák potřeboval konkrétní vysvětlení – obligátní téma výstavy, kurátorský záměr, popis šťastné náhody, která svedla Evu Rotreklovou, Hanu Drštičkovou a Andreu Gabajovou dohromady, máme mu přeci jen co nabídnout. Výchozím bodem, který nikdy nebyl dominantní a neměl by mít zásadní vliv na vznik realizaci výstavy, byla řada otázek: Jak se v tvorbě současných mladých umělců odráží vlastní zájem o environment? Jaké strategie tvorby autoři/autorky volí? Jak uvědomění environmentální krize ovlivňuje tvůrčí práce autorů a následnou prezentaci děl? Je jejich tvorba ovlivněna ohledem na její dopady na životní prostředí? Otázky zřetelně nevedou k již nepříliš potřebnému sdružování ekologicky-angažovaných děl a jejich autorů(1). Pouze cílí na rozkrytí drobných nuancí v tvorbě nejmladší generace umělců. K nalezení odpovědí slouží výstava tří autorek, v jejichž generaci je zájem o ekologii samozřejmostí, nikoli nutně ústředním tématem. 

Mezi třemi vystavujícími umělkyněmi najdeme jednu, která přímo spojuje svoji tvorbu s ekologickým cítěním, zájmem o přírodní jevy a nevtíravým ekologickým aktivismem. Tyto zájmy ovšem nejsou nijak prvoplánové, či agresivní: Hana Drštičková si pohrává s přírodními jevy a zákonitostmi bez přímého tlaku na diváka. Naproti tomu Andrea Gabajová se nezajímá o ekologický kontext svého díla, přesto se v jednoduchých litografiích vyjadřuje k prostředí, ve kterém žijeme. Hledá v krajině antropocénu její dnes již nezbytné „doplňky“, funkční industriální prvky, známky lidského vývoje a průmyslového pokroku. Současně se během aktu, kterým chce uchopit a osvojit si energii či výpočetní dokonalost elektrických zařízení, obrací znovu do krajiny. Eva Rotreklová nijak vizuálně nepracuje se zmíněnou tématikou a ani ideově k ní nesměřuje. Přesto je její přirozený, v současnosti absolutně nezbytný postoj k ekologii jedním z podstatných aspektů tvůrčího procesu. Eva totiž pracuje primárně s materiálem, který už má, který dostala, nebo který někomu přebývá. Je tomu tak u kreseb, jež jsou tvořeny zrovna takovým nástrojem a technikou, jaká vyplývá z aktuálně dostupných možností autorky. Podobný přístup aplikuje i u zvolených podkladových materiálů. Mimo její kresby, je v tomto ohledu zajímavá i její práce s textilními matriály. Jejich přebytek vytvořený v začátcích pandemie(2) posloužil jako prvotní impulz a inspirace pro realizaci ohromných tapisérií(3). Dalším rozbor tvůrčích strategií užitých v této, či jiné výstavě už necháme na vás.

______

1 Sdružování takového umění se v současnosti věnuje například artbiom.cz
2 Za účelem výroby roušek.
3 Tyto tapiserie můžete aktuálně vidět na výstavě Lidé jsou křehké bytosti, ale měkké cíle v Pragovka Gallery v Praze.