Průměrný student ateliéru Reklamní fotografie nemá rád sport. Jeden má traumatické vzpomínky z dětství a pach tělocvičny mu i po dlouhých letech připomíná pocit, jako nepřeskočil kozu, jiný zase považuje pachtění se po dokonalém těle za znak nedostatku výzev intelektu. A není daleko od obecného trendu, vždyť správný hipsterský umělec používá ze sportovního náčiní tak nanejvýš městské kolo, a i to jen na to, aby se pohodlně dopravil z ateliéru do kavárny. Když chce pedagog umělecké školy studenty znechutit, vysloví výraz „fotografie sportu“. Když se jim chce pomstít, zadá jim něco podobného jako semestrální práci.

Jedna z velkých výzev (a současně podmínek) zadání bylo vykloubení motivu sportu z tradičního žánru sportovní reportáže. Vystavené snímky by v redakci sportovního zpravodajství pravděpodobně jeden po druhém skončily v odpadkovém koši. Jejich cílem není ilustrovat sportovní výkon, ani udivovat brilantním zachycením fyzického vypětí. Autoři fotografických cyklů podrobují tyto zobrazovací klišé kritice. Ve středu jejich zájmu se místo toho nachází kontext, který sport produkuje, provází, a který po něm zůstává. Velká pozornost je při tom věnována prostorem sportu – hřištím, tělocvičnám či sportovištím a jejich zašlé slávě, spolu s jejich vybavením, nesoucím stopy dlouholetého používání a jistou „paměť“ těl. Za myšlenkový protipól reportážního pojetí můžeme považovat subjektivní dokument ze zákulisí fotbalového klubu či portréty nevidomých sportovců. V jiných projektech je přítomna sociálně-kritická rovina s poukazem na kult sportovce, na sport jako byznys a drahou sportovní výstroj jako na prostředek osvojování si nových sociálních rolí. Fyzické aktivity se u některých spojují se zdravím a péčí o tělo či tělesnou hmotnost. Osobní pocity spjaty se snahou o dokonalou postavu jsou častokrát motivované převládajícím názorem společnosti a posouvají tematiku sportu do metaforické roviny.

Svět je krásný a sportu zdar!

Lucia L. Fišerová