Na počátku, pokud by to snad divákovi nedošlo, je dobré podotknout, že ať už se Peter Fabo dostává k sebe-náročnějším tématům, je to vždy s nadsázkou. Proto, pokud by pro vás bylo v galerii příliš temno, vězte, že za vším je pozitivní vzkaz, který má cenu hledat.

Dalo by se to přirovnat k životnímu sestupu. Na začátku procházíme světlým, sytým dětstvím, které neomezuje racionalita, sebekontrola ani ambice. Tvoří jej pouze soustavný, neutuchající sběr nových zkušeností. Vlivem podnětů z rodinného a později společenského kruhu tvořeného školou, sousedstvím, městem, zemí se člověk očišťuje o počáteční naivitu. Třídí informace, uvědomuje si tíži, kterou život a svět s jeho krizemi přináší. Na konci je už jen účet za život a možná jako osobní ideál, stojí tabula rasa. Přesto, že není tak docela „čistá“.

Samozřejmě, že můžeme život (potažmo výstavu) vnímat ve zcela opačných intencích, ve kterých se naše vědění a mysl stále obohacuje a zdokonaluje. Přeci jen i Peter Fabo vychází ze svých zkušeností a teď a tady jsme díky nim. Dostáváme se tedy k tomu, že autorovy fotografie a celkově úvahy o vlastním díle se zakládají pouze na osobním, nikoli obecném základu. Když pak pracuje s podmanivými, zářivými abstraktními obrazy a přisuzuje je dětskosti, je to z toho důvodu, že se k ní vrací skrze zkušenost s vlastními dětmi a realitu otcovství. V až automatickém procesu vedeném vnitřním puzením sestavuje obrazy tvořící protipól promyšlených, technicky založených prací, které mu vydělávají na život. 

Základním kamenem a kostrou celé výstavy je pravděpodobně lidské puzení a až bazální pudovost. V tomto ohledu můžeme poté, co sestoupíme do středu galerie, začít vystavené výjevy pouliční moči přirovnávat k jeskynním malbám, potažmo jejich novodobé formě, tj. graffiti. Právě s graffiti, street artem a pouliční „kulturou“ je práce Petra Faba úzce spjata. Současně tyto konkrétní fotografie ulic vyobrazují jakousi formu teritoriálního chování a strategie. Zatímco jiní autoři zobrazují své okolí a svět kolem, jako něco odděleného a vlastní tvorbu vnímají jako komentáře, troufnu si říct, že Fabo si uvědomuje to, že svému prostředí náleží: každý exkrement na ulici se s trochou nadsázky dá vnímat jako obraz sebe sama, stejně jako vyobrazení tragédie, která postihuje lidstvo dnes a denně. Tím není myšleno, že by snad byl autor, nebo jeho hovno středem světa ani této výstavy. Ale jen to, že jeho citlivost ke světovému a společenskému dění, nejde z každodenní zkušenosti odejmout, stejně jako sebeironii, kterou může symbolizovat topořící se / vzhůru tyčící se banán.

S úbytkem světla, u konce cesty, v závěrečné poloze gradientu této výstavy se v temnotě rýsují obrysy. Nekonkrétní tvary, které snad značí návrat k prvotní, základní konstrukci, k podstatě jsoucna a možná spíš jen značí očištění od mentálního nánosu, kterého se znovu s věkem snažíme dosáhnout. Zde je působivý postoj autora k vlastnímu dílu, které nestaví na akademický, umělecký piedestal, nevrhá na něj světlo aby divák poznal a ocenil, že každá fotografie je ruční zvětšeninou. Naopak. Některé z nich spolu s detaily ukrývá do šera, aby dal vyniknout jednoduché podstatě věci bez ohledu na techniku a formu. V poslední místností stojí odraz duše, autoportrét Petera Faba, “leto-gram”, soustava bodů a soustava čar. Dvě křesla naproti sobě, jedno pro rácio, druhé pro duši. Víc už nic. 

Elsa Rauerová